Nevím, zda se dá architektuře naučit. Vlastně jsem o tom čím dál méně přesvědčen. Pokud výuku architektury vnímáme jako předávání=přejímání zkušeností, pak určitě ne. Můžeme se naučit čtení, ale vyučovat čtení románu či poezie nutně vede k odpudivé trapnosti školní otázky “Jak jsi porozuměl obsahu básně?”. S trestuhodným zploštěním očekávané správnosti požadované odpovědi. Nezbytnost zručnosti stavění pro vědomí prostoru?
Schopnost tvorby prostoru je základní lidská vlastnost. Není potřeba umět číst, abych mohl naslouchat příběhu či básni. Podobně jako není potřeba učení stavění, abych mohl vnímat prostor. Zajímavý příběh je možné nést v sobě a při troše snahy jej s nadšením lépe či hůře převyprávět. Nebo si vymyslet vlastní. Bez schopnosti číst se však tisíce dalších příběhů stávají zaprášenou knižní dekorací.
Učení architektury je tedy nejspíše výukou čtení či psaní. Hlásky, slabiky, slova, věty – četba prostoru, konstrukce, symboliky. Psaní prostoru. Není proto lineární postupnost mezi výukou architektury a následnou tvorbou. Je jen architektura. Schopnost číst a psát prostor.
Architektura je tvorbou prostoru. Jako architekt i jako učitel tedy vytvářím prostor. Není zde žádného rozdílu. Jsem součástí kontinuálně utvářeného prostoru. Nelze se tedy ptát “Jak jsi porozuměl obsahu prostoru?” Či učit výhradně krasočtení nebo krasopisu. Nelze učit typologii, konstrukci, koncept jako obsah. Jsou to jen prostředky k pochopení, k vyjádření. Čtení a psaní. Nic víc.
Někdy si více jako učitel připadám jako hospodský. Snaha mít podnik, kam lidé budou chodit rádi. Štamgasti, milenci, zoufalství i hladoví turisté. Uspokojit potřebu nebo jen společně pobýt. Učit se jíst či pít pivo? Učit se hovoru s přáteli? Učit se plakat? Nesmysl. Hospodský totiž stojí stranou, je duší podniku, vytváří prostor. Hlavní jsou však lidé. Jiní, jedineční – byť staří známí – každý den znovu. Ideální prostor.
Publikováno v ERA21
Napsat komentář